Mé dva dny na Ranči IR
S baťohem na zádech sedím na nádraží v Chlumci nad Cidlinou, mířím zpět do Prahy a hlavou mi víří zážitky plné lesa a koní, slunce i deště a pocitu překonání sama sebe, které jsem zažila s koňmi u Ireny. Rozhlížím se kolem sebe a mám pocit, že toto je zcela jiný svět, než ten, ve kterém jsem byla ještě před půl hodinkou. Zde i na Ranči IR je sice stejný čas i stejné kalendářní datum, ale to asi to jediné, co mají společné. Ve svém zamyšlení jsem přišla na dvě zásadní věci:
ZAPRVÉ – strávit na ranči pouze dva dny je zoufale málo. Tamní svět je plný života, přirozeného plynutí dne a postupného nacházení zdánlivě ztracených věcí uvnitř mého nitra. Dokonce jsem začala více myslet na zeleninu než na oblíbené borůvkové knedlíky se smetanou.
ZADRUHÉ – v mysli mi vyvstala otázka, jaký život to vlastně žiji? Tváří v tvář klidné síle přírody vidím své pokroucené nesprávné návyky, drcena povinnostmi, očekáváními druhých, strachy a roztěkaností. Dosud jsem to často řešila výše zmíněnými ovocnými knedlíky. Nyní už znám svou odpověď, jak vše napravit. Potřebuji moudrého koně.
U Ireniných moudrých koní jsem si uvědomila, že to jsou velcí učitelé lidského charakteru. Narovnáváním zad v sedle jsem začala narovnávat i svou mysl. Sevřením otěží ve svých rukou jsem přijala zodpovědnost za svůj život. Díky tréninku jasných povelů jsem se začala učit jasnému rozhodování i ve svém životě, ano je ano a ne je ne. Nic mezi tím. Nesmím stále váhat, musím rozpoznat a pochopit, co vlastně chci. Zní to možná vtipně, ale je to tak. A moudrý kůň mě na každý okamžik mé slabosti a roztěkanosti ihned upozorní. Často roztěkaná mysl se náhle musí soustředit na tady a teď, kůň a já. Moudrý kůň je dokonalé zrcadlo mě samotné. A i přes všechny mé strachy mi dodává odvahu, že na to mám a dokážu překonat hlavou stanovené limity. A je jedno, zda člověk sedí na koni, anebo ho jen vede vedle sebe. Jejich vnitřní i vnější síla je opravdu nezměrná.
Děkuji tímto Ireně a jejím moudrým koním za ten celkový posun vpřed. Nakonec dodám perličku, že jakmile jsem se vrátila domů tak mi volal šéf, že mě povyšuje. Nic není náhoda 

Dagmar H. Praha